Vzorná panička

Jednou v pátek jsem neměla venčení pro mého milovaného pejska a tak jsem ho musela vzít s sebou do práce. Je to pořádný, černý hafan, kříženec velkého knírače a černého labradora. Po poledni jsem se jej vydala venčit do ulic v centu Prahy, kde máme kanceláře. Ten den jsem měla nějaké obchodní schůzky, tak že hezky v kostýmku, lodičky na vysokých jehlách; prostě dámička jak má být.
Jen jsme vyšli na dvůr domu, pesan se vyčural na secesní sloupek vedle průjezdu, kde hlídkuje ochranka. Hlídač na mně začal ječet, že mi toho psa zastřelí, že si nedělá legraci, že má bouchačku u sebe a co prý si myslím, takhle ochcávat národní památky. No, připadala jsem si, jako bych se na ten sloupek vyčurala já. Snažila jsem se mu vysvětlit, že můj pes ještě neumí na záchod a že největší problémy mu dělá splachování, ale můj vtip se nesetkal s pochopením.
Tak jsme šli dál směrem k Vltavě a pejsek si vprostřed chodníku, na pěší zóně, vzpomněl, že se mu chce kakat. Zasedl do svého oblíbeného posezu, kdy vypadá jako klokan a udělal takovou, ale takovou hromadu, že to jste prostě neviděli. Měla jsem dojem, že mi to snad udělal naschvál.
Kolem chodila spousta lidí. Pár postarších důchodců se zastavilo, aby viděli co s tím nadělením provedu a jestli to seberu, nebo budou mít prima záminku k hádce. No, já jsem vzorná panička, tak jsem z kapsy elegantně vytáhla dva mikrotenové pytlíčky a to obrovské hovno do nich nadvakrát nacpala.
Ale ouha! Nikde žádný koš na odpadky, neřku-li koš na psí výkaly. Šla jsem ještě asi deset minut s průsvitnými pytlíčky plnými nezaměnitelné hnědé hmoty, ale koš nikde. Chápu obavy z teroristů, kteří by do koše mohli uložit bombu, ale bomba, co jsem nesla v ruce by si koš bez debat zasloužila. Ty pohledy navoněných kolemjdoucích bych Vám přála vidět!
Když už jsme se blížili zpátky ke kanceláři a já jsem byla totálně bezradná, všimla jsem si kanálu, který měl uražený kousek roštu. Tím vznikl otvor, kam bych mohla zatrápené pytlíčky i s obsahem vyhodit. Rozhlédla jsem se, jestli se nedívá moc lidí, a šup s pytlíčky do kanálu! Jenže hovno bylo opravdu obrovské a tak pytlíček uvázl na roštu. Sehnula jsem se, abych to tam procpala a už se toho konečně zbavila. Ale jak jsem se předklonila tak mi z horní kapsičky sáčka vypadl mobil. Chvilku se na roštu od kanálu jakoby rozmýšlel a tancoval a pak... šup! a byl v hajzlu! Spadl mi do toho zatracenýho kanálu i s psíma výkalama. Myslela jsem, že mi přeskočí! Můj mobil, kde mám veškeré kontakty. Veškeré pracovní i osobní telefonní čísla. Všichni kamarádi mi na ten mobil volají. Jiný kontakt na mně prakticky není... V centru Prahy, všude kolem zástupy lidí, turistů, kravaťáků a já jsem se tam v lodičkách a sukýnce snažila vypáčit litinový rošt od kanálu. Trošku se to hnulo, ale celý rošt jsem sama nezvedla.
Vzpomněla jsem si, že u nás na dvoře, pár metrů odsud, jsou nějací dělníci. Tak jsem uvázala pséka u sloupku a zaběhla je požádat o pomoc. Jeden rusky mluvící dělník se nakonec sebral a šel mi pomoct. Vzal za rošt, vyndal ho a naštěstí byl v kanálu ten drátěný koš na zachycení hrubého odpadu.
To už se kolem nás začal tvořit slušný hlouček zvědavců. Dělník si lehl na břicho na chodník a zanořil horní část těla do kanálu a silou zvedal koš nahoru. Přitom rusky něco dosti nahlas vykřikoval, provděpodobně nějaké sprosté nadávky. Abych mu pomohla, naklonila jsem se taky trošku dolů, uviděla jsem svůj mobil, zaradovala jsem se a sáhla po něm.
V tu chvíli mi z druhé náprsní kapsy vypadly klíče. Jestli si myslíte, že spadly jen tak na chodník, tak se šeredně mýlíte. Přímo do kanálu. Ale bohužel už mimo koš. Mobil jsem držela v ruce a bezmocně jsem se dívala za klíčema, které zmizely v bahně a kdovíčemještě na dně kanálu. Chtělo se mi brečet, ale hlouček okolo se očividně bavil.
To je zajímavé, jak cizí neštěstí dokáže potěšit a sblížit. Úplně cizí lidé si najednou mezi sebou povídali, ukazovali si na mně a ťukali si na čelo. Nakonec dělník zavolal svého kolegu, ten ho chytil za kotníky, on se celý ponořil do těch sraček dole a klíče vylovil. Celou dobu jsem se ještě snažila uklidnit psa, který byl uvázaný u sloupku a strašně štěkal. Nejradši bych se neviděla! Takovej trapas a ostuda!
Zašátrala jsem v kapse. Neměla jsem u sebe dost peněz, abych tuhle ochotu náležitě odměnila, ale vytáhla jsem aspoň stovku a strčila ji dělníkovi do dlaně. ?Tady máte na pivo a děkuju, fakt děkuju mockrát!?
Odvázala jsem svého nejlepšího přítele, hlouček zvědavců se pomalu rozešel a já jsem se vrátila ke své práci. Pytlíku s výkaly jsem se zbavila, mobil mám, klíče jsem opláchla a život jde dál.
A jaké z toho pro mně plyne ponaučení? Když si myslím, že to obrovské hovno přede mnou je to nejhorší co mně mohlo potkat, nemusí tomu tak být. Vždycky může být ještě hůř.